Výlet za pomníčky v nejdivočejších končinách Jizerských hor
Sobota 12. 9. 2009
Na sobotu 12. září pro nás přátelé z občanského sdružení Patron připravili zajímavý výlet kolem několika pomníčků, rozptýlených po lesích Jizerských hor. Ačkoliv nám počasí moc nepřálo, zúčastnilo se výletu celkem 15 lidí, z nichž bylo 6 členů našeho sdružení. Z České Lípy jsme vyjížděli krátce po šesté hodině vlakem, který nás po půl osmé dovezl do Liberce. Zde nás již čekal vedoucí výletu pan Jiří Šourek, s nímž jsme pokračovali autobusem na místo srazu v Hraběticích u staré hasičské zbrojnice. Zde jsme se sešli s dalšími zájemci o lesní pomníčky, s nimiž jsme kolem deváté hodiny vyrazili na cestu. Zatažená obloha a chladné počasí nevěstily mnoho dobrého, ale nakonec jsme byli rádi, že zůstalo jen u mlhy a mraků a téměř nepršelo.
První kroky nás zavedly do nedalekého Karlova, který býval až do roku 1829 známým poutním místem. Pověst vypráví, že zdejší sedlák jednou vyoral ze země mariánský obrázek, který pověsil na jedli nad zdejší studánkou. Když mu po nějakém čase onemocněla žena, vykoupala se ve vodě pod obrázkem a uzdravila se. Pověst o zázračné studánce se rychle roznesla po kraji a začali sem chodit poutníci ze širého okolí. V roce 1762 byla u studánky postavena dřevěná kaple a 27. června 1803 tu vysvětili novou kamennou kapli Panny Marie, která zde stojí dodnes. Požehnané místo se ale později stalo místem velkého utrpení, když v sousedním hostinci došlo v noci z 8. na 9. ledna 1903 k hromadné sebevraždě rodiny Amlerových. Místem posledního odpočinku šestičlenné rodiny se stal karlovský hřbitůvek, který jsme cestou také navštívili. Rodinný hrob je až v jeho rohu vedle hřbitovní kapličky.
Z Karlova nás další cesta lesem zavedla na hráz Josefodolské přehrady, postavené v letech 1976 - 1982 jako zdroj pitné vody pro oblast Liberce a Jablonce nad Nisou. Přehrada byla částečně vypuštěná, takže nad hladinou vyčnívalo i několik ostrůvků, které jsou jinak ukryté pod hladinou. Po hrázi přehrady jsme přešli na druhý břeh říčky Kamenice a pokračovali jsme ve stoupání do hor kolem tabulky Věry Splítkové, připomínající čtyřiatřicetiletou ženu z Liberce, která zde umrzla 28. února 1968. O kousek dál jsme minuli loveckou chatu Věčného mlčení s obrázkem sv. Huberta a po dalších 2 kilometrech jsme došli na Kristiánovskou cestu, u níž stojí pomníček Karla Jägera, který zde zahynul 27. ledna 1927 při svážení dřeva.
Od Jägerova pomníku jsme pokračovali do zamlžených lesů na vrcholu Černé hory, odkud jsme začali sestupovat po dřevěném turistickém chodníčku do sedla Holubníku. Kousek pod vrcholem jsme ale odbočili na nevýraznou stezku, vedoucí houpavou rašelinou k prostému žulovému pomníčku s pamětní deskou, postavenému na památku studenta Hanse Simmona, který si toto místo vybral k dobrovolnému odchodu ze světa 25. dubna 1930. Po návratu na cestu jsme pokračovali v sestupu mlhou až k velkému dřevěnému sloupu s malovaným obrázkem Bílé smrti v sedle Holubníku. Tento pomníček navzdory svému názvu připomíná šťastnou záchranu tří vážených libereckých občanů, zbloudilých cestou z Liberce do Ferdinandova ve večerní vánici 19. února 1909.
O kousek dál jsme přišli na Štolpišskou silnici, po níž jsme se nejprve vydali kousek k východu a po méně znatelné stezce došli ke kříži U ztraceného Pánaboha, který nepřipomíná žádnou tragickou událost a vznikl jen jako výraz zbožnosti a vděku místních obyvatel. Po návratu k Černému potoku se několik odvážlivců vydalo hledat na kamenech v jeho divokém korytě rudé hvězdy, které tu v roce 1945 vytvořili vojáci procházející Rudé armády. Krásnou památkou je nedaleko stojící Hütterův kříž, připomínající sebevraždu třiadvacetiletého Rudolfa Hüttera z Liberce, který odešel z domova 6. dubna 1925 a dlouhých 9 let o něm nikdo nevěděl. Teprve koncem června 1934 našel hajný Krause jeho pozůstatky na místě, označeném dnes křížem.
O kousek dál jsme přišli na starou Richterovu cestu, po níž se kdysi sváželo dřevo ze Smědavské hory dolů do Bílého Potoka. V ostré zatáčce cesty u Šolcových skal je do nevelké skály zasazený Richterův kříž, zřízený hajným Richterem v roce 1830. Je to další z křížů, který není svázán s žádnou tragickou událostí. Od něj jsme po cestě sestoupili asi půl kilometru k Preisslerovu kříži, postavenému na památku třiašedesátiletého dřevaře Františka Preisslera, který zde zemřel pod svými saněmi 15. prosince 1838. Poté jsme Richterovu cestu opustili a poměrně málo znatelnou vrstevnicovou stezkou jsme došli ke krásnému Schmidt-Gustlovu kříži, zasazenému do velkého žulového balvanu. Tento kříž připomíná neštěstí z 21. prosince 1907. Hajný Gustav Ressel zde byl tehdy při předávání brokovnice zasažen náhodným výstřelem do pravého kolena. Byl sice dopraven do frýdlantské nemocnice, ale ze zranění se už nevyléčil a 16. března 1908 zemřel na otravu krve.
Za tímto křížem pokračuje kamenitá stezka po vrstevnici dále k západu, ale postupně se zhoršuje a v některých místech se téměř ztrácí. Potůčky překonává jen po kamenech a v jednom místě je zcela přerušená sesuvem hlíny a kamení. V těchto místech jsme se zřejmě opravdu dostali do těch nejdivočejších končin Jizerských hor. Nedlouho po překonání koryta Bílého potoka se stezka stáčí po strmém svahu dolů na hustě zarůstající paseku, kde se na chvíli ztrácí docela. A právě v těchto místech se skrývaly poslední dvě památky našeho výletu. Byl to kříž Aničky Richterové, připomínající ani ne tříletou holčičku, která se až do těchto míst zatoulala 28. května 1873 a rodiče i sousedé ji tehdy marně hledali několik dní. Mrtvou ji našli teprve 1. června a lidová pověst vypráví, že místo, kde holčička leží, označil slepý poutník Weikert, kterému se o tom zdál živý sen. V houštině opodál stojí ještě starobylý žulový Augstenův pomník, připomínající Ignáce Augstena, který zde byl 17. ledna 1880 přejet a zabit svými dřevem naloženými saněmi. Od posledního pomníčku nás čekal už jen sestup do údolí ke kostelu v Bílém Potoce a pak ještě kousek po silnici na nádraží.
Celkově se výlet vydařil a dobrou náladu nám nezkazilo nevlídné počasí ani náročný kamenitý terén v závěrečném úseku 22 km dlouhého putování. Někdo se snad i pokoušel v posledním potoce vykoupat, ale byly z toho nakonec jen promočené boty, které jsme z mokré trávy a borůvčí měli v té chvíli asi už všichni. Nejdůležitější bylo, že jsme do cíle dorazili bez újmy na zdraví a nezavdali tak příčinu ke stavbě nového lesního pomníčku. V příjemné společnosti Patronů jsme prožili hezký den, při němž jsme si sice neužili daleké výhledy, ale zato jsme poznali několik krásných památek, které běžný turista bez průvodce jen tak snadno nenajde. Zkrátka nepřišli ani houbaři, kteří navzdory hubené sezóně nasbírali společnými silami aspoň jednu tašku hub.
Z Bílého Potoka jsme vlakem odjeli do Liberce, kde jsme se s přáteli ze spolku Patron rozloučili, a dalším vlakem jsme pokračovali do České Lípy, kam jsme šťastně dorazili kolem půl osmé večer. Už v údolí za Oldřichovem v Hájích se na nás z modré oblohy usmívalo sluníčko a jenom náhorní planina Jizerských hor zůstávala zahalená v mracích, které se nás věrně držely po celý den...
Z našeho sdružení se výletu zúčastnili Jiřina Hájková, Míša Komersová, Jirka Kühn, Marie Lůžková, Patrik Mataj a Jirka Stránský.