Výstup na Sedlo u Úštěka po stopách Bohuslava Balbína

24. června 2006

      V den svátku sv. Jana Křtitele jsme se rozhodli vyrazit po stopách Jezuity a vlastivědce Bohuslava Balbína na vrch Sedlo u Úštěka. Bohuslav Balbín tam vystoupil roku 1679 se svými spolubratry z Liběšic a takto popisuje své zážitky v knize "Krásy a bohatství České země":
      "Povím příhodu ze své někdejší návštěvy této hory. Právě na den sv. Jana Křtitele jsem s několika druhy vystoupil na začátku večera na horu Sedlo, abychom, až se setmí, za noci pozorovali z hory ohně - pokud to bude možné - zářící po celých Čechách. Nikoli v předcházející den, ale přímo ve chvíli svátečního klidu, kdy čeleď je osvobozena od práce kdy venkovská mládež a většina vesničanů zřizuje hranice. Spatřili jsme nádhernou podívanou a já se nepamatuji, že bych byl v tomto směru viděl něco krásnějšího. Neexistuje obec, osada, městečko ani město, jež by na sv. Jana nezapálilo slavnostní ohně. Často vznikají na stejném místě dvě i více hranic, jež mládež přeskakuje, zatímco celá ves tleská. To vše bylo pod našima nohama, a protože noc tomu pomáhala, byl to překrásný pohled, řekl bys, že obloha s hvězdami sestoupila na zem, podívaná to byla o to příjemnější, že na zemi bylo možno spatřit ještě více hvězd, ale stíny se pohybem přeskakující mládeže ustavičně měnily, takže se zdálo, jako by i hranice poskakovaly. Při nejlepší vůli nedovedu slovy vylíčit tak krásný pohled. To, co připojuji, je docela nepodstatné, ale těm, kdož to zažili nebo později slyšeli, se to zdálo zábavné. Když jsme oči dostatečně nasytili podívanou, obrátili jsme svou pozornost ke kručícímu žaludku i přikázali jsme sluhům, aby rozložili vše, co jsme přinesli. Bylo to pečené maso, chléb, pivo, víno a podobně. Provázeli nás dva psi z Liběšic, které také trápil hlad. A tak když ve své hltavosti spořádali podávaný pokrm až na holé kosti, začala je pálit žáha, dostali žízeň a ohlíželi se po vodě. Sedlo na vrcholu vodu nemá, opodál na úpatí kopce ovšem vytéká potok. Psi běhali sem a tam, hledali a zase se vraceli k pánům, avšak poznali, že není bezpečné opustit je v lesích a ve tmě. Pochopili jsme, co chtějí jejich otevřené tlamy a co nám ukazují vyplazenými jazyky, a aby byli ještě žíznivější, naházeli jsme jim kosti, maso i chléb, což oni chtivě sežrali beze strachu, co se stane. Konečně se samou žízní dali na útěk. Tehdy jsem do jedné skalní dutiny za námi nalil pivo a do druhé víno. Psi se vrátili stejně žízniví. Zavětřili dvakrát, třikrát, ucítili pach piva a vína, opět se rozběhli hledat vodu, jenže jídlo je pálilo v útrobách tak, že je to trápení přemohlo. Pivo zavrhli hned na začátku, vrhli se tedy k vínu a jen trochu okusili, dožadovali se nové a nové dávky. Pod vlivem nápoje nám oba předváděli neuvěřitelné kousky: vrávorali, padali, olizovali nám ruce, štěkali bez příčiny a konečně se s námi vrátili domů. Potom se jako opilci zvrátili na hřbet a s chrápáním odpočívali. Příští den jsem nalil trošičku vína do misky, aby si vzpomněli na včerejší mok. Jeden pes přičichl k vínu a okamžitě utekl, druhý nezaváhal ani chvíli, vypil chtivě tekutinu do poslední kapky a i nadále - dokud žil - toužil ustavičně po vínu. Obvykle vylizoval ze země kapičky vína, ulité z pohárů. Toto jsem tedy vypověděl při vzpomínce na horu Sedlo. Snad to nebylo tak nevhodné."

      Sedm účastníků (a 1 pes) se sešlo v 19.30 hodin na lesním parkovišti nad Lovečkovicemi, odkud jsme se vydali po turistické značce směr Sedlo. Počáteční cestu po rovinaté asfaltové cestě brzy vystřídala lesní pěšinka do prudkého kopce, která se v horních partiích proplétala mezi skalami. I když už to bylo navečer, bylo velké teplo. Na vrchol jsem dorazili ve 20.40 hodin a z malého skaliska se nám rozprostřel výhled na České Středohoří se západem slunce. To byla výborná atmosféra pro otevření červeného vína a přečtení popisu výstupu na Sedlo od B. Balbína. Bohužel žíznivá fena Peggy, která zde byla s námi asi tak velkou žízeň neměla, protože odmítla nabízené víno a tak jsme byli na rozdíl od B. Balbína ochuzeni o zážitek s "veselým" pejskem. Po západu slunce jsme navštívili ještě druhou vyhlídku, z které je výhled směrem k jihu na Říp a Úštěk. Soumrakem jsme pak sestupovali úbočím kopce a na cestu nám svítili svatojánští broučci - světlušky. Po rozloučení jsme odjeli do svých domovů. Byla to moc pěkná akce a snad založila tradici i pro budoucnost.