Výstup na Sedlo u Úštěka po stopách Bohuslava Balbína
24. června 2006
V den svátku sv. Jana
Křtitele jsme se rozhodli vyrazit po stopách Jezuity a vlastivědce
Bohuslava Balbína na vrch Sedlo u Úštěka. Bohuslav Balbín tam vystoupil
roku 1679 se svými spolubratry z Liběšic a takto popisuje své zážitky
v knize "Krásy a bohatství České země":
"Povím
příhodu ze své někdejší návštěvy této hory. Právě na den sv. Jana
Křtitele jsem s několika druhy vystoupil na začátku večera na horu
Sedlo, abychom, až se setmí, za noci pozorovali z hory ohně - pokud
to bude možné - zářící po celých Čechách. Nikoli v předcházející den,
ale přímo ve chvíli svátečního klidu, kdy čeleď je osvobozena od práce
kdy venkovská mládež a většina vesničanů zřizuje hranice. Spatřili jsme
nádhernou podívanou a já se nepamatuji, že bych byl v tomto směru
viděl něco krásnějšího. Neexistuje obec, osada, městečko ani město, jež by na sv. Jana
nezapálilo slavnostní ohně. Často vznikají na stejném místě dvě i více
hranic, jež mládež přeskakuje, zatímco celá ves tleská. To vše bylo pod našima
nohama, a protože noc tomu pomáhala, byl to překrásný pohled, řekl bys,
že obloha s hvězdami sestoupila na zem, podívaná to byla o to
příjemnější, že na zemi bylo možno spatřit ještě více hvězd, ale stíny
se pohybem přeskakující mládeže ustavičně měnily, takže se zdálo, jako by i hranice
poskakovaly. Při nejlepší vůli nedovedu slovy vylíčit tak krásný pohled. To,
co připojuji, je docela nepodstatné, ale těm, kdož to zažili nebo později slyšeli,
se to zdálo zábavné. Když jsme oči dostatečně nasytili podívanou, obrátili jsme
svou pozornost ke kručícímu žaludku i přikázali jsme sluhům, aby rozložili
vše, co jsme přinesli. Bylo to pečené maso, chléb, pivo, víno a podobně.
Provázeli nás dva psi z Liběšic, které také trápil hlad. A tak když
ve své hltavosti spořádali podávaný pokrm až na holé kosti, začala
je pálit žáha, dostali žízeň a ohlíželi se po vodě. Sedlo na vrcholu
vodu nemá, opodál na úpatí kopce ovšem vytéká potok. Psi běhali sem a tam,
hledali a zase se vraceli k pánům, avšak poznali, že není bezpečné
opustit je v lesích a ve tmě. Pochopili jsme, co chtějí jejich
otevřené tlamy a co nám ukazují vyplazenými jazyky, a aby byli ještě
žíznivější, naházeli jsme jim kosti, maso i chléb, což oni chtivě sežrali
beze strachu, co se stane. Konečně se samou žízní dali na útěk. Tehdy jsem
do jedné skalní dutiny za námi nalil pivo a do druhé víno.
Psi se vrátili stejně žízniví. Zavětřili dvakrát, třikrát, ucítili pach piva
a vína, opět se rozběhli hledat vodu, jenže jídlo je pálilo v útrobách
tak, že je to trápení přemohlo. Pivo zavrhli hned na začátku, vrhli se
tedy k vínu a jen trochu okusili, dožadovali se nové a nové dávky.
Pod vlivem nápoje nám oba předváděli neuvěřitelné kousky: vrávorali, padali,
olizovali nám ruce, štěkali bez příčiny a konečně se s námi vrátili
domů. Potom se jako opilci zvrátili na hřbet a s chrápáním odpočívali.
Příští den jsem nalil trošičku vína do misky, aby si vzpomněli na včerejší
mok. Jeden pes přičichl k vínu a okamžitě utekl, druhý nezaváhal ani
chvíli, vypil chtivě tekutinu do poslední kapky a i nadále -
dokud žil - toužil ustavičně po vínu. Obvykle vylizoval ze země kapičky
vína, ulité z pohárů. Toto jsem tedy vypověděl při vzpomínce na horu
Sedlo. Snad to nebylo tak nevhodné."
Sedm účastníků (a 1 pes) se sešlo
v 19.30 hodin na lesním parkovišti nad Lovečkovicemi, odkud jsme se
vydali po turistické značce směr Sedlo. Počáteční cestu po rovinaté
asfaltové cestě brzy vystřídala lesní pěšinka do prudkého kopce, která
se v horních partiích proplétala mezi skalami. I když už to bylo navečer,
bylo velké teplo. Na vrchol jsem dorazili ve 20.40 hodin a z malého
skaliska se nám rozprostřel výhled na České Středohoří se západem slunce.
To byla výborná atmosféra pro otevření červeného vína a přečtení popisu
výstupu na Sedlo od B. Balbína. Bohužel žíznivá fena Peggy, která
zde byla s námi asi tak velkou žízeň neměla, protože odmítla nabízené víno
a tak jsme byli na rozdíl od B. Balbína ochuzeni o zážitek
s "veselým" pejskem. Po západu slunce jsme navštívili ještě
druhou vyhlídku, z které je výhled směrem k jihu na Říp a Úštěk.
Soumrakem jsme pak sestupovali úbočím kopce a na cestu nám svítili
svatojánští broučci - světlušky. Po rozloučení jsme odjeli do svých
domovů. Byla to moc pěkná akce a snad založila tradici i pro budoucnost.